Jak jsem v minuloati psala...

14. dubna 2012 v 14:35 | Peťa :D |  Psaní mix
Ahoj :D
Dneska jsem se trochu pohrabala ve starém PC (hledala jsem Dreamweawer, ale pšt) a našla jsem něco zajímavého :D Jak jsem psala v historii :D
Tákže. Jestli chcete kouknout, jak jsem psala, když jsem byla malické lostomiloucké miminko (:DDD) tak klikněte na Celý článek. Je to dlouhé ale můžu zaručit veeeeeeeeelkou srandu (hlavně u prvního) :D


Alenka v říši divů a krtek

(Přejmenováno z Alenka v říši divů vs. krtek)
To jsem psala, když mi bylo asi 8 let :D Mno, je to docela hefký, takový, lostomiloucký *^^*


Alenka v říši divů vs. Krtek


Byl, žil jeden krtek, a ten krtek nepoznal lidi. Byl z toho smutný . Jednoho dne krtek navštívil lidské metro, a tam ho našli lidé. Nejprve byl z toho vyděšený ale pak potkal malou holčičku a pak si s tou holčičkou hrál a byla to jeho nejlepší kamarádka.




Jak vařili




Jednoho dne, krtek s holčičkou vařili polévku. Nejprve ji zkusila holčička a pak

řekla:,, MŇAM!!"ale pak řekla: ,, Ale chce to okořenit!!" Pak zkusil krtek a zamumlal : ,, Máš pravdu. Ale jinak je to výborně!!" Tak okořenili, společně zkusili a téměř dvojhlasem řekli: ,,To je to pravé ořechové!!!"

A krtek se začal tázat :,, jak se vlastně jmenuješ?" A holčička odpověděla:,, Jmenuji se Alenka.Spadla jsem tu králičí norou." A krtek řekl : ,,Alenko? Jsi to ty?" Alenka odpověděla ,,ano jsem Alenka."no krtek to asi myslel jinak ale stejně řekl:,, Můžeš zachránit naší říši!! Říši divů!!" ,, a jak bych to mohla udělat??" Zeptala se Alenka. ,,Netuším" Odpověděl krtek.


Já nemůžu! :) Je to takové, roztomilé! <3 :D


Další je...

Jus bar

(jak vidíte, tehdy jsem nevěděla, jaak se píše džus :D)Takťka mačká zeleninové a ovocné šťávy, už od mých 8, a od mých 8 mi je nutí :D Tohle bylo napsané den před Alenkou a Krtkem :D a taťka tehdy říkal, že si otevře takovou... "džusárii", že bude mačkat džusy, a potom je rozvážet :) A já jsem mu to (dobrovolně!) sepsala :D

Jus Bar


Džusy:

1.Pomeranč+Limetka

2.Grep+Pomeranč

3.Mrkev+Celer+Okurka+Řepa+Paprika

4.Mrkev

5.Pomeranč

6.Řepa

7.Pomeranč+Zázvor

8.Zázvor

9.Okurka

10.Mandarinka

11.Mandarinka+Pomeranč

12.Mrkev+Řepa


Ovoce a zelenina po kusech:

1.Pomeranč

2.Grep

3.Mrkev

4.Celer

5.Okurka

6.Řepa

7.Paprika

8.Mandarinka

9.Ananas

10.Hroznové víno bíle

11.Hroznové víno červené

12.Meloun

Heh :D A Jak jsem si hrála na chytrolína viz. "hroznové víno červené, hroznové víno bíle" a myslela jsem si, že to je zprávně, a ona to je Vinná Réva :D

Mno, další je... (která není zas tak stará :D Ale už nepíšu :D

Minidarm, moje cesta geocidií

Můžete si přečíst všech 6 kapitol ZDE.

Jméno jsem vymyslela dobré, teda :D To jsem si jenom nachistala na klávesnici Monika, a vyšla mi Minidarm (mimochodem, co tam dělá to r? Ten den, co jsem to zaČala psát, jsem na FB psala třeba, stoupla jsem si na kámetn ve tvaru srdce, který se pode mnou propadl, atd. tak mně to napadlo :D

Další....

To přejmnenuju xD

Ne, fakt se to tak jmenuje :D Já jsem takhle to objevila,a nechci, aby jste o tu srandu přišli :D


Den 1.
Ahoj. Já jsem Sandra Vandasová. Mí rodiče se rozvedli. Vlastně se spolu ani nevdali. Je mi jedenáct let. Jsou to nějak dva roky, co už spolu nebydlíme. Máma si našla muže, který je o rok starší než ona. On se jmenuje René.
Táta si našel ženu, která se jmenuj Anna. Anna je momentálně na výpomoci na soustředění jako vedoucí svého oddílu. Bude tam dva týdny.

Ale zpátky k tématu. Mám na budíku 6:48. Nechce se mi vstávat, ale musím. Sundám ze sebe peřinu, sednu si na okraj postele a zívla jsem. Prošla jsem studenou chodbou do kuchyně. "Brý ráno." řekla jsem "Ahoj Sandro." řekl táta. Na chvíli jsem si sedla ke stolu s vánočním ubrusem "Tati, kdy už vyměníme ten ubrus?!" "Ale vždyť je hezký." řekl táta. "Je vánoční!" odsekla jsem "Příští týden jdeš k mamce. Víš že mamka jede ve středu do Říma s Reném?" "Jasně že to vím." "No tak já pojedu ve středu do prahy a ty budeš u babičky, půjdeš sama do školy a i ze školy." "Oukej." řekla jsem "puberťácky". "To už je tolik hodin? Já jsem chtěl v ve třičtvrtě na sedm vyjet."

Jaké by se k tomu hodilo jméno? :D Jo a dál jsem to nepsala :D

Další....

Zasvědcena tajemstvím

Mno, další blbý název :D

Kapitola 1.
Jmenuji se Caroll Swanová. Mám fenku která se jmenuje Andy. Jsem ne tak normální holka z velkoměsta. Jsem zasvěcena tajemstvím, kterým asi nikdo z vás. Určitě nikdo z vás.
Jednoho dne, jsem šla se svými nejlepšími kámoškama do kina na film, který se jmenoval "Den v lese".
Byla jsem tam hodinu, kterou jsem se nudila. Byl to docela strašidelný film (ovšem, jen podle publika), při kterém cele kino ječelo a burácelo se.
Nechtěla jsem to poslouchat, tak jsem šla z promítacího sálu, a uvažoval jsem, co budu dělat. Film trvá ještě půl hodiny, tak to mě nezabije… Pomyslela jsem si. Vešla jsem do sálu, a viděla jsem svoje kamarádky, jak se upatě dívají na promítací plátno. Nechtěla jsem je rušit, tak jsem tam šla potichu, že jsem nešla téměř slyšet. Teda alespoň podle mě. Kdybych jenom cekla, přerušila bych kamarádky v přemýšlení, o tak "náročném" filmu.
O 30 minut později…
Měly jsme jít domů. "Ahoj Caroll a Ann!" řekla Isa (Isabella) "Čau holky!" řekla jsem. Ann vypadala nějak sklíčeně. "Co je Ann?" řekly jsme téměř jednohlasem. "Nic… Tak čau holky." Ann to řekla nejen sklíčeně a smutně, ale taky s hlavou, přitočenou k zemi. Ona dává hlavu k zemi, pouze když se s ní rozejde kluk, chcípne jí rybička (nebo cokoliv jiného) a nebo něco, s čím se nám nechce svěřit.
Rozhodla jsem se, že ji budu sledovat. "Iso," zašeptala jsem jí o ucha "musíme Ann sledovat! Nebo nikdy nezjistíme co Ann je!" "Některá tajemství, mají zůstat tajemstvím ne?" mrkla na mě Isa. "Mají, ale to jen ty osobní, které neničí ostatní!" řekla jsem, s velkým důrazem. "Za dvě minuty tady za tím křovím," ukázala jsem "zajdu pro Andy…" řekla jsem a hned pádila k domu. Měla jsem ho od kina přece jenom 200 metrů. Hned jsem přiběhla. "Jak to děláš, že jsi tu do minuta a do sekundy?!" řekla Isa s úsměvem na tváři. "To víš, z těláku mám pochvalu." Pochlubila jsem se Ise, a přitom jsem se smála. "Nesměj se tak nahlas, ještě tě uslyší!" řekla Isa, a bylo vidět, že to myslí vážně. "Jo, promiň" řekla jsem. "Mě se neomlouvej, jen ať tě neuslyší." "Oukej." Zašeptala jsem. "Koukni, něco vytahuje z tašky!" řekla s potěšením Isa. "Jo, ale co? Vypadá to jako papírek s různými nápisy!" Řekla jsem. "Jo ale co znamenají?" řekla Isa. "To právě musíme vypátrat." Řekla jsem vážněji, než jsem chtěla. "Ty znaky nevypadají, jako napsaný rukou. Vypadají, jako vytisknutý z počítače." Řekla jsem s úsměvem na tváři. "Ano, takže to je z nějakého programu… Ale z jakýho? Žádnej program nedělá tak "divný" znaky." Řekla Isa s překvapením. "Musela to napsat rukou. Nebo použila program kterej…." A dál už jsem to nedořekla, protože jsem strnula hrůzou. A nebyla jsem sama. Isa strnula ještě více. Zkusíte hádat co se stalo? To byste neuhodli. Anny zčervenaly oči jako světýlka. Ale bez čočky. Začaa dělat pózy, který jsou fakt neuvěřitelný. Jaké tajemství před námi kamarádka skrývá? Je to jenom jedno tajemství, nebo jich je více? Řekne nám o tom někdy, nebo budeme muset dál pátrat? Je to důvod jejího žalu? V tenhle den, jsme si mysleli, že se to nikdy nedozvíme. Rozpustily jsme se, a šly se strachem domů.
Kapitola 2.
Tu noc, jsem nemyslela na nic jiného, než na Ann a její tajemství. Musela jsem si to napsat do deníku. Bylo tam napsáno "Co před námi Ann skrývá? Je to důvod jejího smutku? Má těch tajemství více než jedno? Slíbily jsme si, že před sebou nebudeme skrývat žádná tajemství, tak proč udělala

výjimku?

Jsou prázdniny, tak nemusím zítra do školy, a můžou ke mně Ann a Isa. Nebo se můžeme s Isou a Ann dohodnout, kde se setkáme. Zajímalo by mně, jestli se zítra bude taky tak divně chovat… Musíme zjistit, co jí je. Zítra se jí zeptáme. Ale ne, to nemůžeme! Potom by zjistila, že jsme ji sledovali. A, to by bylo dost blbý. Přece nemůžeme říct ,Jo včera jsme tě tajně sledovaly a viděly jsme jak sis vyndávala nějakej nápis z tašky, a potom ti svítily oči.' To by nebylo ani trochu chytrý, účinný a zničilo by se naše přátelství. Musíme to udělat nějak nenápadně.
Tak to je den, teda večer že deníčku?
Pro dnešek vše, čau deníčku, tvoje Caroll J"
Dnešek byl nepodivnější ze všech dní, co jsem byla s Ann. A to je jenom pátek. Ještě den a jedeme do Val Gardeny, do Itálie… Snad mi dovolí si tam vzít Andy. A jestli ne, tak si jí vezmu do batohu… Nebo do kufru, ale spíš do batohu. Nechci přece aby mi s ním hodily do pokoje a pak by se Andy něco stalo… A to bych asi nepřežila. Určitě bych to nepřežila.

Kapitola 3

Druhý den jsem hned zvedla mobil, a volala. "Iso?" řekla jsem ospale. "Jo co se děje? Hele, nechceš někam jít i s Ann a zkoumat ji?" řekla Isa. "To jsem ti právě chtěla navrhnout, jo, ale kde?" zeptala jsem se. "No… Tak nevím, třeba ve… Strašidelným domě paní Husové? Stejně už tam nebydlí" navrhla Isa. "Jo, to by šlo… Jenom nás tam snad nebude strašit. Tak třeba ve tři jo? Zavolám to Anny jo? Tak čau." "Jo ve tři čekám, čus." Řekla Isa a položila telefon. Opět jsem zvedla mobil ale teď jsem zavolala Anny. "Haló? Kdo tam?" Zeptala se Anny. "To jsem já, Caroll. My, s Isou chceme zajet dneska ve tři do strašidelného domu paní Husové. Platí? " zeptala jsem se. "Platí. Tak Čau!" "Čau!" řekla jsem a položila jsem mobil. To byl rychlej rozhovor… Pomyslela jsem si.

Přišla jsem na snídani, a viděla jsem, že všichni už snídají. "Dobrý ráno!" řekla máma, táta a brácha jednohlasně. "Dobrý." Řekla jsem ospale.

"Dneska jdeme s holkama… No. Prostě jdeme s holkama ven. Ve tři." řekla jsem a přitom kousla do housky. "A kampak jako půjdete?" Zeptal se záludně táta. "Tati! Jsem už dospělá-"

"Je ti dvanáct!" skočil mi do řeči táta. "Jo, jenom čtyři roky, a budu dospělá!" řekla jsem, a při tom jsem si mazala housku máslem. "To ti bude šestnáct miláčku." Odvětila mi krásně mamka. "Jo jo, možná za šest no…" řekla jsem naštvaně, a taky jsem naštvaně kousla do namazané housky.

"Há há! Ty jsi větší čuně než já!" řekl brácha a přitom se smál jako pitomec. Ostatně, smál se jako vždy… "Drž hubu ty pitomče!" vyjela jsem po bráchovi. Taky jsem měla proč. "Chyť si mě! Chyť si mě! No jen si mě chyť!" řekla brácha a při tom seskočil ze židle. "Už si pro tebe jdu ty pitomej fracku! Jenom se zastav, ať ti můžu dát facku!" Řekla jsem a taky jsem seskočila z židle. "To jenom tak nepůjde ségra! Chá chá!" řekl mi ten pitomej brácha. "Kvůli takovýmu blbečkovi se přece nebudu namáhat." Řeka jsem a při tom jsem si sedla znovu na židli.

"Mami, kde je Andy?" řekla jsem ustaraně. "Ta je nahoře, ve svým pelíšku" řekla máma a při tom ne mě mrkla jedním okem. "Uff..." řekla jsem s veeeeeeeeeeeeeelkým oddechem.

Dojedla jsem housku a šla jsem si udělat kakao. "Udělej mi taky ségra jo?" řekl. "To tě kašlu!" řekla jsem a při tom na něj vyplázla jazyk. "Udělej bráškovi to co po tobě chtěl, jinak máš zaracha! Je to jen na tobě." Řekla máma přísně. "Jo jo, no tak jo… Že jsi to ty…" řekla jsem spruzeně. Udělala jsem mě a bráchovi kakao, a rychle jsem ho vypila.

Přece jenom, už je devět. Musím si ještě zabalit věci, zítra už totiž jedeme s Peterem, (osmnácti letým) bráchou od Isy, Isou a Ann do Val Gardeny. Šla jsem dát nádobí do dřezu. Ještě štěstí, že tento týden má celý mytí nádobí a prostírání stolů brácha. Pomyslela jsem si. Pak jsem si šla zabalit. "Zabalit si čtyři trička s krátkým rukávem, a dvě s dlouhým, podvlíkačky, věci na snowboard, džíny, bundu, knížku, lak na nehty…" Myslela jsem si ještě více, ale to už jsem si neříkala. Radši. Kdyby brácha odposlouchával za dveřmi…


Pět minut před třemi hodinami

Sbalila jsem si batoh, do kterého jsem si dala baterku, pití a malou svačinu pro tři (kdyby se náhodou něco zvrtlo), a rychle utíkala pryč, než by mě rodiče stihly zastavit. "Zdrhám, ahoj!" řekla jsem a rychle jsem si nasadila kotníkový boty, a netrpělivě čekala na autobus, který vede směrem ke strašidelném domu paní Husové.

Autobus přijel, a holky na mě mávaly, ať jdu dovnitř. Šla jsem samozřejmě dovnitř, a sedla jsem si vedle holek "Čau!" řekly jsme jednohlasně. "Tak co, jak to vzali Vaši?" zeptala se mě Ann. Pořád ještě měla načervenalé oči. "No, nejdřív mě nechtěli pustit, ale já jim zdrhla. Pohoda." Řekla jsem úplně pohodově.

Před náma seděla podivná žena. Měla černé, kudrnaté vlasy, které byly nejspíš zadrátované do "V". Měla na sobě potrhané šaty, boty, které měly díru na botě. Mega díru. Ta paní, se mi zdála nějaká divná. Trochu mi připomínala Ann, ale to jenom z dálky. Asi mi připomínaly ty načervenalé oči. "Příští zastávka: Dekropolis!" řekla žena z rádia. "Holky, budeme vystupovat!" Připomněla jsem holkám, a v tu ránu jsem vstala. Při mém štěstí, se autobus rozjel, a já spadla, a praštila jsem se rukou do kovové tyče, ale vypadalo to, jako kdybych se praštila, i do hlavy. "Proboha, nestalo se ti nic?" řekla Isa ustaraně. "Au.Ne, nic se mi nestalo, jenom mi teče malý proud krve, z prstu. To nic není." Řekla jsem. Ann se na mě dívala neuvěřitelným pohledem. Dívala se na mě, jako kdybych byla kopa sladkostí, nebo čokokoláčků. Zase jí začaly svítit oči. Červeně, jako minule u kina. Zase jsme s Isou strnuly hrůzou. "Ann? Proč ti svítí oči?" Řekla jsem opatrně. "Co?" řekla Anny a hned í přestaly svítit oči. "Asi ses hodně praštila do té hlavy…" řekla Ann. "Nejspíš…" zalhala jsem. Vůbec jsem se do hlavy nepraštila. Rozletěly se dveře ven, a já jsem s těží vstala, vzala batoh, a pádila pryč. Ta podivná paní šla za námi. Snažily jsme se jí vyhnout, a jít za roh, ale ona šla pořád za náma. "Hej holky, nezdá se vám ta ženská - tak nějak - divná?" zašeptala jsem. "Jo zdá!" zašeptaly holky jednohlasně. "Ann?" zeptala se Isa. "No?" odpověděla. "Co před ná…" "NE!" Zařvala jsem přes celou ulici… Trapas… Všichni okolojdoucí na mě hodili ostrý pohled. Začala jsem se červenat. "Promiňte." Zašeptala jsem tak, že to nešlo ani slyšet. Marná snaha… "Échto simsozzipa svoro. So sudigh. Ödsë." Začala mumlat Ann do prázdna. "si v pořádku?" chtěla se ujistit Isa. Ann mumala vše dál. "Lotsa! Ësto marcho diztomë! Öp!" "Ann!" zařvala jsem (proč musím mít ty největší trasy zrovna já?!). "Co?" řekla Ann. Vypadalo to divně, jako kdyby se právě probudila ze spánku. "Hele holky, tyhle divný věci se mi dějou už častěji…" "Ale co znamenají?" odsekla jsem. "To je moc tajný, a kdybych to řekla, mohla bych i zemřít." řekla temně Ann. "A nejsme kamarádky na život a na smrt?" zavtipkovala

Isa. Nebyl to moc dobrý nápad, zavtipkovat v této situaci.




Další, a zároveň poslední je

I must to say "Goodbye"


Které jsem psala nedávno







"Agnes Booble. Há, dneska jsem na titulce!" pronesla jsem radostně, koukla se na svou fotku (jak říkám; S kráááásnou špinavou blondýnou se zelenýma očima) a poté na svou nejlepší kamarádku, Kelly Trueward a radostně jsem prstem začala ťukat na svou fotku v novinách "Agnes jede na Maritius naverbovat posádku…" citovala jsem "Á, kecy v kleci… Mimochodem, jak to, že už i místní bulvár ví všechno, hmm?!" zeptala jsem se ironicky Kelly, té která "vždycky všechno ví" že jo…

"Hele, Agnes, nechci ti kazit radost, ale už bychom radši mněly naverbovat tu posádku…"yy "… a potom jít najít ten zpropadený klíč, a pak ještě zpropadenější truhlu… Víš, že už to říkáš nejmíň podesáté?"

"To proto, že mně neposloucháš!" pronesla Kelly a dala ruce v bok.

"Mněla by sis zvyknout, děvče, Kapitánka Agnes nikdy nebude poslouchat ehm… Kapitánku Kelly!" pronesla jsem "hrdinsky" a stoupla si na krabici, na které jsem ještě před chvílí seděla (mimochodem - je plná cementu).

"Ach jo… Proč jen jsi tak paličatá co?!" pronesla Kelly a pokusila se mně shodit z krabice (marně).

Byly jsme za malou hospodou na v Port Louis na Mauritiu, kde jsme čekaly na Nelly Sunbain - naše další kámoška - která mněla už pár minut zpoždění. Mněla nám pomoct s naverbování posádky.

Mimochodem - nejsme typické Mauricijské holky. Většinou bývají tmavé. Já mám špinavě blonďaté vlasy po ramena a zelené oči, Kelly má jen blonďaté vlasy ale modré oči a Nelly má hnědé vlasy a modré oči, jako Kelly.

Ale nemluvme mimo téma. Náš plán je takový; jedna zůstane v Port Louis, další bude v La Goulette a třetí by verbovala v La Marte. Potom pojedeme na ostrůvek naproti - Coconut Island (v překladu Kokosový ostrov) - a tam mohly v klidu plánovat dál.

No dobře, tohle je jenom můj plán, ale pšššt!

Mno, a úplně poslední, které není moc historie je Cause we're vampire :D


Řekla bych, že můj pokrok ve "spisovatelském" světě se zvýšil, o dost :D Přečtěte si Alenku, a pak Cause we're vampire a ten pokrok uvidíte ;D

Mno, tak to by bylo, a já jedu k prababi, na chvíli, tak ahoj! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama